Holub Skalní – možná rizika a nákazy
HOLUB A JEHO ŽIVOT
Mezi jednoho z nejvíce přizpůsobivých spoluobyvatel v našich městech, je mimo hlodavce, také zástupce z druhu ptáků – u nás nejvíce rozšířený holub. Městská populace zdivočelého holuba se skládá z potomků holuba skalního (Columba livia), žijícího v jižní a západní Evropě, Asii a severní Africe. Dospělý holub skalní je velký 31-35 cm a váží přibližně 300 g. Jeho zbarvení bývá různorodé – základem je šedá s fialovou hrudí, zeleným krkem a pruhy na křídlech. Ocas bývá krátký stejně jako zobák se světlým ozobím. Rozdíl mezi pohlavími není výrazný. Mláďata jsou slepá a téměř lysá. Samice klade dvě bílá vejce do hnízda postaveného z větviček. V sezení na vejcích se pár střídá. Mláďata se líhnou po 17 dnech, o která následně čtyři týdny pečují oba rodiče. Zpočátku krmí svá mláďata tzv. holubím mlékem, které se vytváří v jejich voleti ze zbytků odumřelého epitelu. Holub skalní většinou hnízdí 2 × až 3 × ročně mimo chladné období. Páry jsou si věrné. Ve volné přírodě se holubi mohou dožít až 20 let. Městský holub však obvykle žije průměrně čtyři roky.
Právě díky příznivým podmínkám začali holubi masově osídlovat města, kde jim sami připravujeme ideální podmínky k obživě a rozvoji kolonií. Potrava holubů je různorodá a liší se v průběhu roku. Hlavní složkou jsou semena luštěnin, obilovin a směsek v době jejich setí a sklizně. Nepohrdnou také různými odpadky, zbytky lidské potravy a hmyzem. Holubi potřebují rovněž tzv. grit, což jsou drobné kamínky, které jim napomáhají ve svalnaté části žaludku potravu rozmělňovat. Způsobují proto rozsáhlé škody na budovách, jelikož vyzobávají vápno a drobné kamínky z omítky a malty spojující střešní krytinu a zdění.
Městské části jsou plné míst pro jejich hnízdění a hřadování, což je seskupování holubů v době spánku převážně v nočních hodinách. Vlivem minimální regulace populace holuba skalního dochází však často k přemnožení, přičemž vznikají značné škody na domovních fondech, historických památkách, v hospodářství i na lidském zdraví. Jeden holub za rok vyprodukuje průměrně 10-12 kg trusu, vlivem kterého dochází k degradaci materiálů střech, parapetů, fasád, soch. Holubí trus je ve svém složení velice agresivní a v případě zasažení oplechování či fasády dochází k postupnému narušení a nenávratnému poškození zasažených ploch. Mezi jeho nejoblíbenější stanoviště patří prostory pod mosty, závětrné strany budov, půdy, střechy, římsy, výklenky, světlíky, okapní žlaby, jednotky vzduchotechniky či balkóny a lodžie.
ZDRAVOTNÍ RIZIKA PRO ČLOVĚKA – NEMOCI, ALERGIE, ROZTOČI, PARAZITI
Holuby zasažené objekty nejsou pouze nevzhledné, ale jejich obývání je pro obyvatele i zdravotně rizikové. Dochází tím k rozšiřování vzduchem přenášených spór, jsou zdrojem mikrobů, plísní, parazitů a alergenů. Městské populace holubů se významně podílejí na přenosu některých zoonóz, k nejčastějším patří ornitóza, salmonelóza či aviární tuberkulóza. Z prvoků jsou holubi nejčastěji nakaženi toxoplasmózou nebo trichomonádami a jsou rovněž častými hostiteli viru klíšťové encefalitidy. Nemocní či mrtví holubi se snadno stanou kořistí koček a jiných mazlíčků, které jako definitivní hostitelé přenášejí nákazu na člověka, případně na další zvířata.
Z alergologického hlediska jsou holubi významným zdrojem roztočů. V jejich hnízdech se vyskytuje celá řada druhů roztočů. Společně s ostatními mikroskopickými částečkami jsou základem prachu, roznášeného jak po napadeném objektu tak i v blízkém ovzduší, čímž mohou působit jako alergeny. Čím více jsou takové objekty napadeny tzn. hnízda, velké vrstvy trusu, mumifikované trupy uhynulých ptáků na půdách, balkónech a střechách, tím je větší pravděpodobnost výskytu alergických reakcí v nejbližším okolí. Při pravidelném kontaktu s holuby a jejich exkrementy je rozvoj astmatu nebo tzv. nemoci chovatelů holubů – exogenní alergické alveolitidy. U postižených jedinců dochází v plicích k imunitní reakci a zánětu po opakovaném vdechování prachu z holubích hnízd. Prach obsahuje jednak dráždivé součásti, jako jsou zlomky peří, ale také antigeny z holubí krve a trusu bakterie a plísně. Tato směs provokuje nežádoucí imunitní reakce, ať už IgE mediované reakce, jako je exogenní alergická alveolitida nebo astma.
V neposlední řadě sebou nese zahnízdění holubů hrozbu parazitů. Dva nejčastější holubí parazité jsou čmelík kuří (Dermanyssus gallinae) a klíšťák holubí (Argas reflexus), avšak v holubích koloniích přežívá také blecha, veš, všenka, zákožka nebo klíště. Čmelík napadá lidi jen přechodně a krátkodobě. Člověk pro něj není jeho běžným hostitelem. Reakce na pokousání je většinou neškodná – zarudnutí kůže a svědění, může však dojít k přenosu infekce z nakažených ptáků. Horší je situace po pokousání klíšťákem. Na proteiny obsažené v jeho slinách vzniká u lidí poměrně často alergie a v některých případech také anafylaktické reakce. Na člověka tito parazité zaútočí pouze v situaci, kdy dojde k náhlému vypuzení holubů z místa jejich hnízdění čímž vznikne nedostatek vlastních ptačích hostitelů a nedojde k důkladnému dezinsekčnímu zákroku.
PREVENCE A ŘEŠENÍ
Prvním krokem je důkladná kontrola zasklení všech oken a propustnost otvorů. Zajistěte, aby se holubi nemohli dostat do objektu, půdních prostor, na balkóny, lodžie či terasy. Zvažte odborné poradenství spolu s případným pořízením kvalitních plašičů a odpuzovačů. Nechejte si na riziková místa nainstalovat vhodný ochranný systém.
Jedním z mála účinných způsobů jak následné rozšíření, rozvoj populace holuba skalního zmírnit a zároveň ochránit váš objekt, je ochrana objektů a budov proti holubům mechanickým ošetřením. Volíme buď to hrotový systém tj. hroty, bodce proti holubům, síťový systém tj. síť proti holubům, nebo lankový systém tj. lanka proti holubům. Všechny systémy fungují na principu mechanické zábrany, kdy správně zvolený systém nebo jejich kombinace vytvoří bariéru, zábranu proti usedání, vletu a hnízdění holubů.